Pavlův příběh

Jmenuji se Pavel a je mi 30 let. Své vzdělání jsem bohužel dokončil jenom základní, s tím souvisí i můj příběh. Nyní mám rodinu, jsem ženatý třetím rokem a vyženil jsem dva kluky, Lukášovi je 19 let a Martinovi 10 let. Pracuji jako logista v automobilovém průmyslu.

Vzpomínám si, že když mi byly asi tři roky, moje rodiče hodně pili a já jsem pořád pobýval u někoho cizího. Proto si pro mě jednou přijela policie a odvezla mě do dětského domova v Brušperku. Byly mi tenkrát čtyři roky. Tam jsem byl docela spokojený, protože jsem měl kolem sebe své vrstevníky a nic kromě mámy mi tam nechybělo. Asi v pěti letech jsem se poprvé dostal do rodiny, která nemohla mít děti, ale nezůstal jsem tam dlouho. Možná si uvědomili, že mi chybí někdo podobně starý. Vrátil jsem se tedy do stejného dětského domova a znovu viděl tváře, které jsem dobře znal. Moje "rodina" tedy byl dětský domov.

V té době jsem kvůli chronickému zánětu středního ucha musel jít na operaci do nemocnice. Tam si mě začala všímat jedna paní, také pacientka. Zajímala se o to, proč mě nikdo nenavštěvuje. Když zjistila, že jsem z dětského domova, začala mi věnovat ještě větší pozornost a mě se to pochopitelně líbilo. Jakmile mě i tu paní propustili z nemocnice, vzala si mě do adopce. Bylo mi tehdy 7 let a ona s manželem měla dvě děti v podobném věku. Byl jsem šťastný, že konečně budu mít rodinu s rodiči a sourozenci. Byl to ale velký omyl. Začalo to velice pěkně, byli na mě hodní, ale jen do doby, než jsem začal nosit ze školy špatné známky. Tehdy mě začali trestat a dokonce i fyzicky napadat. Bezpochyby mě chtěli dobře vychovat a chtěli, abych byl dobrým žákem. Když jste ale biti důtkami nebo klečíte na fazolích a strachy se počůráváte, uvědomíte si, že vám vlastně někde jinde bylo líp. Když jsem pak asi ve druhé třídě kvůli nějakému škrábanci musel přepisovat celé sešity, rozhodl jsem se, že radši uteču. Jednou jsem byl sám doma - bydleli jsme v přízemí, vyskočil jsem z balkónu a utekl. Samozřejmě mě našla policie a dovedla zpátky. Opakovalo se to několikrát v průběhu dvou let. Už kvůli ostudě, kterou se mnou tato rodina měla, mě raději vrátila do dětského domova v Brušperku. Ani nevíte, jak se mi ulevilo a jak mi spadl kámen ze srdce.

V dětském domově se schylovalo ke 40. výročí jeho založení a v souvislosti s tím, se pořádala velká slavnost. Na ní se přišlo podívat spoustu lidí. Jedna paní vychovatelka na ní taky pozvala své známé. Po jednom z vystoupení jsem byl venku na prolézačkách a byl tam i manželský pár se svou dcerou. Paní si mě prohlížela a nakonec se zeptala: "Nejmenuješ se Pavlík?". Vůbec jsem nechápal, odkud mě může znát. Pak jsem se dozvěděl, že to jsou bývalí Svědkové Jehovovi, podobně jako má předešlá rodina, se kterou se znali. Strávili jsme spolu nějakou chvíli. Pak se o mě začali více zajímat a navštěvovat mě. Dceru, kterou měli s sebou, měli také v pěstounské péči. Když mi řekli, že byli u Svědků Jehovových, začal jsem z nich mít strach, i když se mi líbili. Nakonec jsem s pěstounskou péčí souhlasil. Ve svých 12 letech jsem se o ní poprvé mohl rozhodnout sám. Chtěl jsem mít rodinu a tak jsem si řekl: "do třetice všeho dobrého". Rozhodl jsem se správně. Myslím, že období mezi mým 12 a 17 bylo pěkné. Pak ale nastal zlom v mém životě, který mě přivedl na špatnou cestu. Chtěl jsem mít ještě více volnosti, i když jsem jí měl poměrně dost, chodit s kamarády na diskotéky a ne v neděli do církve a podobně.

Bylo mi 17 let a ve druhém ročníku střední školy jsem propadl z matematiky. Zmocnila se mě panika, co se bude dít, a proto jsem nepřišel ze školy domů. Další den také ne, ani další. Toulal jsem se po kamarádech a spal u nich. Až mě jednoho dne našla policie a odvezla na stanici, kde na mě čekal táta a vrátili jsme se domů. Doma jsme si pohovořili. Mně bylo skoro 18 let a konečně jsem chtěl mít svobodu, po které jsem tak toužil. Sbalil jsem si tedy pár věcí a odjel ke kamarádům zpátky do města. I když jsem opravné zkoušky z matematiky udělal, stejně jsem školu nechal. Nebavila mě. Přes školní rok jsem bydlel na internátu a tam to začalo. Popíjení alkoholu a první kontakt s drogami. Naštěstí jsem drogy jen vyzkoušel, ale nebral dál. S alkoholem to bylo na delší běh. Poté, co jsem zanechal střední školu, šel jsem na zednické učiliště. Chyběla mi ale motivace a chuť chodit do školy. Nevyloučili mě kvůli známkám, ale kvůli docházce. Začal jsem jiné učiliště jako řezník-uzenář. A opět mě pro nedostatek prezence vyloučili. Tak jsem chodil do školy asi pět let a nakonec mi zůstalo jen základní vzdělání.

Nakonec jsem se vrátil domů. Bydlel jsem na tátově chalupě, která byla asi 100 metrů od našeho domu. Bylo to už se mnou velmi zlé, nechtělo se mi dělat vůbec nic, ani shánět brigádu, jen se poflakovat a "užívat si" života. Rodičům nezbylo nic jiného, než mě z domova "vyhodit". Zajistili mi ubytovnu a zaplatili první měsíc nájem, abych si stihl najít práci. Dohadoval jsem se totiž s nimi, že se o sebe potarám sám a že jejich pomoc nepotřebuji. Samozřejmě jsem na to tehdy neměl, ale neuvědomoval jsem si to. Na ubytovnu jsem nešel, odešel jsem ke kamarádovi, který mi poskytl azyl a nechal mě bydlet u sebe přes léto. Když ale začal školní rok, už jsem u něho doma zůstat nemohl a jít zpátky k rodičům se skloněnou hlavou jsem nedokázal. Zůstal jsem u kamaráda v garáži, kde jsem živořil až do listopadu. Během půl roku ze mě byl bezdomovec. Když se začala blížit zima, uvědomil jsem si, že takhle žít nemůžu a že také nemusím zimu přežít. Tenkrát jsem se rozhodl, že se k rodičům vrátím. Musel jsem je dost trápit a dneska toho lituju. Zavolal jsem tátovi a přijel pro mě. Doma jsme si sedli, všechno v naprostém klidu probrali a pak padly různé návrhy. Pamatuji si hlavně jeden. Jít do terapeutické komunity Teen Challenge ve Šluknově. Program trval 18 měsíců a mě se líbil. Táta mi vytiskl řád komunity a všechno, co bych měl vědět. Rozhodl jsem se hned, že do toho půjdu, a za pár dní jsem odjel. Řekl jsem si, že budu daleko od všeho, co mi kazilo život, bez starých přátel a v novém prostředí. Odjel jsem a program úspěšně absolvoval. Bylo mi pak nabídnuto zůstat v komunitě jako dobrovolník s budoucí možností stát se pracovníkem. Tak jsem jako dobrovolník zůstal dalších 12 měsíců a poté jsem byl poprvé oficiálně zaměstnán. Tehdy jsem si také uvědomil, že jsem něco dokázal a že se stačí dobře rozhodnout. Rád bych tento program doporučil každému, kdo chce skončit s nějakou závislostí. Žádné léčebny ho nenahradí. Komunita je sice křesťanská, ale působí jako velká rodina.

Poté, co jsem tam skončil, jsem byl chvíli bez práce. Měl jsem strach, jestli zvládnu platit nájem a půjčku, kterou jsem měl. A také mi chyběla žena. Na internetu jsem se seznamoval s různými dívkami, zkoušel jsem to i na zábavách... Pak se ale na internetu objevila jedna, která mě zaujala. Seznámili jsme se velice rychle a po třídenním rande jsem se za ní odstěhoval. Vzali jsme se a vychováváme dva kluky.

Manželka se také stará o finance, jelikož jsem přišel do její domácnosti, vše bylo psané na ni. Konzultujeme ale všechno spolu. Předěláváme byt a vzali jsme si i půjčku na auto, takže si nemohu dovolit být bez práce. Tu jsem často hledal přes známé nebo internet a vždycky z toho něco vyšlo. Naučil jsem se být pracovitý, svědomitý, poctivý, bral jsem práci vážně a snažil se naučit co nejvíce.

Když jsem pracoval ve Šluknově, toužil jsem najít své biologické rodiče. Tátu se mi nepodařilo najít, mámu ano a zkontaktoval jsem ji. Dnes si ji bereme se ženou vždy v létě a na vánoce k nám na týden domů. Bydlí v domově pro seniory ve Vrbně pod Pradědem, ochrnula na levou část těla a o levou nohu přišla, takže je na vozíku. Ale i tak jsem rád, že po těch dvaceti letech jsme spolu v kontaktu. Mé pěstounské rodiče mi sice nenahradí, ale je to máma, která mě porodila a postarám se o ni.

S mojí pěstounskou rodinou, která je opravdu velká (jsme tři bratři a pět sester) jsme stále v kontaktu. Často se bavíme s mými bratry, kteří vědí, čím jsem si prošel, ať už v dobrém nebo špatném smyslu. Žiji aktivní život, díky němuž mám spoustu přátel, ale nejvíce času trávím s rodinou, po které jsem vždycky toužil.

Nejtěžší moment v mém životě byl ten, kdy jsem se musel pokořit před sebou a rodinou a dokázat všem, že mám na to být lepším a zodpovědnějším člověkem. Dnes si už dávám pozor, protože mám svůj život rád a jsem za něj vděčný i za novou šanci, kterou jsem od něho dostal.